Život se má žít a hlavně prožívat

Minulý víkend jsem strávila v Praze na festivalu Miluj svůj život.

Navštívila jsem celou řadu zajímavých seminářů, ale jeden z nich mě zaujal nejvíc. 
Především proto, že myšlenky, které přednášející na festivalu sdělovala osazenstvu semináře jsem již slyšela a hlavně jsem se s nimi mohla sama ztotožnit.

Především je důležité žít a život prožívat. To je hlavní důvod, proč tady jsme. Nejsme tu, abychom trpěli či živořili, ať už se nám do cesty postaví cokoliv nebo "bojujeme" s čímkoliv, důležité je žít okamžikem. Dle slov přednášející - neulpívat v minulost, ale žít přítomným okamžikem. To znamená, nevzpomínat co vše bylo ještě za dob dinosaurů a jak to bylo super, když pedro stálo 1 Kčs, ani nepřemýšlet o tom, jaké to bude za pár let, zítra nebo za týden, ale žít právě tady a teď se vším všudy. 

Další důležitá věc pro kroky jedince vpřed a hlavně pro jednoduchost bytí a žití jako takového je důležité nevytvářet žádné DOMNĚNKY a nemít žádná OČEKÁVÁNÍ. Doměnky mohou být pekelně sebezničující a očekávání jakbysmet. Vytvářet si v hlavě celé příběhy, proč? Například - Sousedka mě nepozdravila, asi proto, že jsem nevytřela chodbu (zapomněla jsem), tudíž jsem vyvrhel, kouká se na mě přes prsty, pomluví mě po celém domě, všichni se na mě budou koukat jako na vyvrhela. Jsem neschopná a všichni to ví!!!
 Mít očekávání? Důvod? Potřebuje člověk pochvalu? Potřebuje být oceněný? Samozřejmě. Každý je rád chválený, každý má rád ten pocit, když mu někdo popleská po rameni a ocení jeho práci, snahu, čas, který nad tím vším strávil. Ale dělat věci pro někoho a pak čekat, že přijde pochvala. Často se situace tak vyvrbí, že to nedopadne dle očekávání. Tudíž je to fiasko :(. Samozřejmě jsou i chvíle, kdy člověk něco udělá, například uvaří jídlo, udělá něco jen tak a přijde pochvala nebo úsměv a situace dopadne nad očekávání. Je to zapeklité, ale z toho vyplývá, dělat věci bez očekávání (= bez záměru, že to někdo ocení) a přestat se domnívat, že (= nedomýšlet si nic, co si dotyčný asi může tak myslet, beztak to neovlivním). 
Na toto téma jsem nedávno četla knihu Čtyři dohody od Dona Miguele Ruize a mohu dle vlastního názoru jen souhlasit. Toto dílo má hlavu a patu. Pakliže tyto dohody bude člověk používat ve vlastním životě, osvobodí se od pletichaření svého mozku, který často tvoří takové příběhy, že by bratři Grimmové bledli závistí nad fantazií některých obyčejných pozemšťanů.

Další důležitý (však nepříliš snadný úkol na zpracování pro člověka) je odpouštět. Nejen všem ostatním kolem a dokola se kterými jsme měli za život nějaké situace (vyhrocené i ty zničující), které zanechaly šrámy na naší dušičce, ale dokázat a zvládnout odpustit i sobě. A to vědomě a jednou provždy. Určitě většina lidí někdy někomu ublížila a myslím si, že se tím člověk může i trápit a sžírat.  No, tak se to stalo. Odpustím si, vím, že jsem neudělal věc, na kterou bych byl pyšný (Mirek Dušín byl přeci jen jeden), ale prostě se to stalo. V té době jsem to jinak udělat nedokázala, dneska bych to udělala jinak, ale stalo se to. Proč se dodnes trápit? Proč to v sobě držet, jako jed, který mě pomalu a jistě tráví? Hloupost!! Vina je zbytečná zátěž pro nás, jsme lidské bytosti, neděláme dokonalé věci a přesto jsme dokonalí. Takoví, jací být máme. I se všemi našemi pády a vzlety, tak to děláme a tak je nám to přirozené. Stejně jako my jsme někomu ublížili, někdo ublížil i nám. Co s tím? Odpustit, jako jsme se zbavili viny, zbavíme se i křivdy a bez těchto dvou sestřiček se nám hned bude dýchat líp. A ono to jde, neříká se náhodou chybovat je lidské, ale odpouštět je božské?? A pravda to je :)) a hlavně velmi očišťující.
 

Když člověk začne po krůčkách odstraňovat trny, které na sobě za cestu životem nevědomě i vědomě nabral na té křovinaté a trnité cestě, začne se jistě cítit mnohem lehčeji. Rána do které je trn zabodnutý, se po vyndání zacelí a zahojí. A žití, to krásné žití a bytí bude mnohem jednodušší, právě tady a teď.