Když se chce, všechno jde, ale co když se mi vlastně nechce?

říká se, že když se chce, tak všechno jde. No jo, ale co když nemám chuť. Nemyslím, házet na všechno bobek o velikosti Texasu, ale prostě nemít dostatek energie na to, věci realizovat. Člověk kolikrát přijde domů s nadšením, jak se pustí do věcí (umyje okna - ano, nadšení opadává u mě standardně už víc jak rok a stále vidím na ulici!!!!), uvařit něco skvělého (rohlík s mazacím sýrem je vždy dobrá varianta B, upozorňuji, ne pro gurmány), konečně roztřídím fotky (však i ty vydrží v těch papírových deskách dalších xx měsíců). No jo?? Co s tím? Kde se stane, že se to nadšení změní v to, že zůstane jen u toho nadšení a nepřejde pozvolna do toho konání. No, těžko říct. Někdy je opravdu člověk tak zahlcen, že nedokáže pohnout zadelí (anatomicky - hýžděmi) a něco udělat. Chce to relax, chce to klid a ono to půjde. Hlavně jsem zjistila, že u mě funguje dávat si malé, krátkodobé cíle. Tudíž takové ty jednoduché a nejlépe jednu činnost na vymezené časové období (hodina, odpoledne, den, týden). Jelikož když jsem si zadala víc úkolů najednou, lítala jsem jako turbo myš, napůl rozděláno x věcí a žádná nebyla hotová pořádně. Vlastně všechny byly rozdělané po určitou dobu, vždycky jsem si našla chvíli, pustila se překotně zase do minimálně dvou věcí najednou a opět byl výsledek takový, že se úkol či situace posunula dopředu, sice se cíli přiblížila, ale opět jen o kousek. Takový krůček. Jelikož jsem měla svou mysl zaměstnanou vícero věcma najednou, byla jsem roztěkaná a neoustředěná. Takže jsem zjistila, že je lepší si zadat jednu věc a dokončit jí, než si vymyslet pět věcí a pak nestíhat (v mém případě začínám již ve skluzu, tudíž rovnou od začátku chytám časovou sekyru a ještě dřív než vlastně začnu, dokonale se vynervím a musím často odpočívat, abych nabrala energii o kterou jsem přišla vynervením sama sebe do kotrmelce :). 

Ale abych vlastně dokončila myšlenku, kterou jsem  hned v úvodu nastínila, možná to, že se nechce je právě to, že člověk ví, že má před sebou spoustu úkolů a to je to, že neví kam dřív skočit a co dřív dělat. Proto se zablokuje, jelikož píchnout do vosího hnízda znamená nechat na sebe zaútočit hejno rozzuřených žihadel. 

Samozřejmě je nejlepší dělat věci hned (ty důležité) a nechat ty nedůležité trochu stranou, nemyslím tím vyhnít, jelikož to co hnije smrdí a smrad je těžké vyvětrat, ale dělat vždy něco, co je pro teď důležité (jako uvařit, hlad - prvotní, životně důležitá potřeba a když se dílo povede i příjemná spotřeba :) a okna nechat na dýl (samozřejmě okna nehnijí. Pokud tedy nemáte za oknem truhlíky jako já vloni, kdy se mi tam v nich pelešili holubi a situace mohla dojít tak daleko, že jsem mohla nedobrovolně chovat holuba městského, který je potomkem holubů skalních (Columba livia). Tudíž jsem zakročila - udělala jsem z toho situaci důležitou a holubovi jsem do truhlíku napíchala tyčky. On si našel jiné místo na pelešení a já byla šťastná, že nestihl naklást vejce. 

A když jsme již u situace, že tedy řešíme situace či děláme věci důležité, rozdělíme si je tak, abychom se nepřetížili, tudíž vždy jednu vykonanou činnost - přijde pochvala, ralaxace v podobě napuštěné vany či chvíle lelkování - tuto situaci řádně prožít, je důležitá na nabrání další energie, popleskání po ramenu a pro ty, co to potřebují klidně si můžete otevřít okno a zařvat do ulice: "Já jsem tak skvělý!!!" Jen ať to všichni slyší!!! Když se ohlédnou a to jistě udělají, znamená to, že Vás zaznamenali a tudíž i spousta lidí bude vědět (důvod proč či kontext není důležitý), že jste skvělý. A pak se klidně pustit do další činnosti, situace, něco, co je důležité pro teď. Jak říkám, nemusí to být zrovna mytí oken, každý má něco na práci, co neodkladně odkládá na potom (zajímavá časová jednotka). Záměrně jsem se vyhýbala slovu prokrastinace, ačkoliv každý ví, že je to chorobné odkládání věcí na pozdější dobu. Tento článek je o ní, ano, přiznávám bez mučení, ale chtěla jsem to vzít trochu z hlediska nezařazovat hned lidské konání do nějaké předem vymezené psychologické tabulky. Samozřejmě každý jsme někam zařaditelný a na vše jsou tabulky, ale proč to hned nazývat chronickou tendencí (to hned dělá z člověka neschopného debila) a když už jsme u toho debila, dle psychologů je debil člověk slabomyslný, tudíž přestaňme se častovat těmito výrazy, ale řekněme si na rovinu, že prostě hledáme naši přirozenost a snažíme se konat věci tak, aby to především sedělo nám na tělo. 

Závěrem - toto pozorování a zkoumání bylo prováděno na mně, já jsem přišla na kloub tomu, že potřebuji dělat jednu věc v daný okamžik, abych tu věc dělala pořádně. Samozřejmě jsou i situace, kdy jsem schopná dělat pět věcí najednou a zvládám je bravurně - jíst, psát na počítači, koukat při tom na televizi, vařit si u toho ještě čaj a házet psovi hračku :). Ale článek je věnovaný jinému tématu. Obdivuji všechny lidi, kteří jsou schopní zvládat mnohem víc situací za jednu časovou jednotku, ale kdo ví, co já umím lépe než oni? Každý jsme přeci jedinečný a zvládáme něco jiného.