Den BLBEC??? Ale kde že :)

Právě jsem přišla domů. 
Dneska byl den tak výživný, že tolik kalcia nenajdete ani v lipánku.
Tak kde začít?  Nejspíš od začátku, kdy už tato situace pozvolna nabíhala a já jsem nevnímala ty nenápadné signály, že to asi nebude tak pohodový den, jako každý jiný.

Ale teď už k příběhu mého dne :). Večer jsem sedla k práci a opět se pustila do nekončící agendy prodejců. Jelikož mi šéf oznámil, že v práci končím, jelikož si za mě našel náhradníka, jako správný končící zaměstnanec jsem čistila mail a evidovala resty, které mi v mailu zůstávaly delší dobu. Skončila jsem v příjemných 3:00 hodin ráno a šla si s opravdu lehkým pocitem lehnout. Ne tedy s lehkým pocitem, jelikož mě tak bolela hlava, že jsem si prostě musela vzít růžovou tabletku a na posteli ležela a čekala, až ten růžový zázrak zabere a otupí bolest mé hlavičky.

Ráno jsem se měla v 10:00 sejít v kanceláři s paní, která po mně přebírá mou agendu a nastavila jsem si budík na 8:30. Vzbudila jsem se v 7:31 a MĚLA JSEM VSTÁT. Ale po 4 hodinách spánku jsem si řekla, že ještě na hodinku zaberu a zabrala jsem na hodinku a třičtvrtě. Tudíž jsem ráno vstávala se sekyrou a lítala jsem jako igelitový pytlík v průvanu. No, do práce jsem zavolala, že nestíhám, jelikož projednávám s učitelem bakalářskou práci (ach jo, lež :( a šla jsem venčit. Čapla jsem rychle klíče a vyrazila s Besynkou (jezevec miláček, který má na všechno času dost) do parku. Jezevčík má vždy času dost a kochá se a kochá se a moje povzbuzování při každým kroku vyčůrat, honem bobíčka tak nějak ignoruje a to intenzivně. Naštěstí se jí tedy chtělo zpět do peřin, takže se vyčůrat stihla v rekordním čase (10 minut) a vyrazily jsme ke dveřím. Zašátrala jsem v bundě a vytáhla plyšového krokodýla - přívěšek. Náhradní klíče, mají totiž skoro ten samý přívěšek, ale ty ležely tou dobou v bytě v košíku. No, tak jsem se podívala do 4. patra do oken a přemítala jsem, jak si můžu plyšovým krokodýlem odemknout dveře, když mám být za cca 20 minut v centru Plzně a co sakra teď?

Obešla jsem dům a zazvonila na sousedku (MH). MH je naštěstí vždy doma (75 let), tak jsem k ní nalítla celá vysmátá, jako že se vlastně nic neděje, jestli si můžu zavolat. Jsme dlouholeté kamarádky,  zná mě, tudíž nebyl problém, naštěstí. Jelikož můj přítel MH moc nemusí, vždy když na ní narazí, tak MH má připravenou nějakou jobovku v rukávu, modlila jsem se, aby telefon zvedl. Asi po dvacátém zazvonění konečně telefon zvedl. Hurá, bohužel se ale z práce uvolnit nemohl, hopá!!! A tak zburcoval JT, přítele mé sestřenice, kteří naštěstí bydlí hned vedle nás. JT byl ale mimo město, takže se musel utrhnout z práce a přijet. Nápad dát někomu náhradní klíče (nebyl můj ale přítelovo) jsem v té chvíli považovala za nejrozumější rozhodnutí v životě.  Posadila jsem se v kuchyni, vyfasovala kávu a vyslechla si spoustu zajímavých věcí, které se JH staly za poslední dobu. Některé jsem již slyšela poněkolité, ale v tu chvíli jsem byla doslova vděčná za každé vlídné slovo a  za azyl, který mi poskytla. No, stručně, JT přijel dokonce do dvaceti minut a byla jsem zachráněna. Tudíž jsem přijela se zpožděním pouze čtyřiceti pěti minut. To jde.

No, jenže jsem ještě musela skočit do vrátnice ekonomické fakulty, jelikož jsem předchozí den byla na konzultačních hodinách jedné nejmenované paní magistry inženýrky a jak jsem se loučila, s lehkostí jsem tam nechala všechny své materiály ležet na stole. Prostě čau, já si jdu. Ale paní magistra inženýrka se ukázala jako charakter, ještě večer jsem obdržela mail, že materiály jsou na mé jméno připraveny na vrátnici k vyzvednutí. Opravdu tam byly. Za to má můj obrovský dík, považovala jsem jí za někoho jiného ale odkazuji na článek (Život se má žít a hlavně prožít) mé domněky byly mylné a já jí opět vidím ve světle růžových a žlutých teplých barviček.

Takže jsem se urychleně přiřítila do vrátnice, představila jsem se a sdělila vrátnému, že na mé jméno jsou zde připraveny materiály k vyzvednutí od paní magistry inženýrky růžové a žluté. Pan vrátný, při pátku veselý jak měsíček na hnoji mi sdělil, že materiály tam nejsou. Zbledla jsem, zesinala, omdlela, oživila se a odpověděla jsem mu, že to není možné. Opravdu tam nejsou. Pak zjistil, že barva mé tváře rozhodně nevypadá zdravě, tak mi řekl, ať se otočím nalevo. Otočila jsem plynulým pohybem hlavou doleva za sebe. Nic, koukala jsem na něj nechápavě, hlavu strčenou v plexisklovém okýnku a čekala, co jako bude dál? Znovu mi řekl, ať se otočím doleva. Tak jsem se otočila logicky doprava. Jelikož nalevo nic nebylo!!!! To už omdlíval i on. Zvedl obočí a říká mi NALEVO, tohle je pravá strana. Tak jsem znovu, pomalu jako ve zpomaleném záběru v Matrixu otáčela svou hlavou a první, co má zornice zaznamenala, byla obálka s mým jménem, tučně a výrazně napsaným, hned vedle plexisklového okýnka. Nestihla jsem ani zrudnout, nestihla jsem se ani rozpačitě zatvářit, prostě jsem suverénně sáhla po obálce, pozdravila jako že to divadýlko bylo pro zábavu, abych mu zpříjemnila sezení v kukani na vrátnici, zahlaholila jsem bodré nashledanou a připojila úsměv - vy šibale a zmizela z budovy.

Poledne pokračovalo v příjemném tempu, paní jsem veškerou agendu vysvětlila, vše jí ukázala, ale myslím si, že už u páté tabulky nechápala systém, tudíž mě poprosila o telefonní číslo. Pak jsem opět vysvětlovala, ukazovala kam se co zapisuje, zaklikává, kopíruje, generuje a eviduje a následně mě požádala i o mail, jako že se jistě nevidíme a neslyšíme naposledy. Po dvou hodinách intenzivního zácviku se odpotácela do dáli na vratkých nožkách, jelikož informace, které byly nenásilnou formou napěchovány do mozku, obtěžkaly její kapacitu o spoustu nových informací. Jak by řekl můj bratr - To dá, ale chce to čas. 

Spokojena se svými vysvětlovacími schopnostmi jsem se pustila do druhého úkolu  své účasti v práci. Začala jsem čistit všechny složky, které byly zaneseny mými soubory. Chtěla jsem po sobě  zanechat opravdu čistý stůl. Takže jsem vše nedůležité házela do koše (který jsem pravidelně vysypávala) a vše důležité a potřebné přesunovala na disk H, společný, aby nová pracovnice měla k dispozici všechny složky, které jí  mají být zpřístupněny. A jak jsem pravidelně klikala vyhodit do koše, přesunout na H, jednu složku za druhou, jeden soubor za druhým a jak krásně mi to šlo, tak jsem všechny smlouvy, které jsem za čtyři roky zpracovala a měla jsem je u sebe na ploše přesunula do koše a vysypala a všechny staré dokumenty, které se již neposílají rozklikla a chtěla přesunout na disk H. Jenže jsem si všimla, že toto má být to, co mělo být vysypáno a smlouvy už nejsou ani v koši, ale doslova v, no tam ne, já prostě nevím kde??? No, takže jsem se orosila, znovu omdlela a hodlala se tentokrát neoživit. Hm, to byl poslední PRACOVNÍ PŘÍKAZ, doslova PRACOVNÍ PŘÍKAZ, který mi šéf napsal, abych udělala. No, tak jsem  tedy pracovní příkaz udělala, ale trochu neefektivně. Tak jsem začala žhavit drát, vysílat signály CQD, jenž vysílal i Titanic před tím, než se potopil. Jenže já jsem nebyla Titanic po nárazu na ledovec, já už byla Titanic napůl potopenej, záchranné čluny všechny na moři, těsně před rozpůlením a na dno kousek. Nakonec jsem se kolegovi dovolala, přišel za mnou a zesinal. Abych to zkrátila, přes všechny možné programy, které znal až přes programy, které mu někdo poradil (několikrát volal asi osvícenějším lidem) snažil se všechny soubory zpátky do počítače dostat. Výsledek je takový, že ještě touto dobou (můj neuvážený klik proběhl cca před třema hodinama) počítač chroustá a snaží se hledat všechny smazané složky. 

No, každopádně ať už to dopadne jakkoliv, stalo se, zasmála jsem se, přemítala co dál,  znovu se zasmála, protože to nevím, rozloučila jsem se, zabalila svoje fidlátka a vyrazila domů. Cestou jsem volala babičce, o mé ranní příhodě s klíčema již věděla, tak se taky zasmála, že jsem se začala smát znovu a musela jsem vystoupit z tramvaje. Všichni se na mě koukali jak na debila (člověka slabomyslného), ale můj výbuch smíchu prostě nešel zastavit. Celý den mi přišel tak nějak veselý, přes to všechno co jsem sama sobě dokázala za těch pár hodin způsobit. 

Takže jsme domluvily, já jsem dojela další tramvají domů, vystoupila do schodů, přivítala mě jezevčík a šly jsme ven. Ještě jsem do náruče vedle jezevčíka vzala prázdnou krabici od mléka a prázdnou krabici od džusu a jak se mi ta jezevčík ze čtvrtého patra radostí vrtěla v náručí, tak vyjdu před dům, položím jezevčíka a po stehnech mi stékaly pramínky mléka a pramínky džusu. Jo, tak jsem je vyhodila, koukla na sebe, to už se vše úspěšně vsáklo, tak jsem naštěstí vypadala jen jako light Kelišová, když na sebe zvrhla limču ve Slunce senu, opět zavolala babičce, opět jí řekla, že už jsem vážně někde za limitem a dostala jsem doporučení vyhýbat se silnicím a nebezpečným i bezpečným situacím. Tudíž dnes jen uvařím, dám maso do trouby radši na 50 stupňů, kdyby se mi náhodou podařilo usnout, chtěla jsem se ještě učit na pondělní poslední pokus zápočtu, ale uvidím, radši se budu pohybovat pomalu a dělat činnosti jen nezbytně nutné k přežití.

Beru dnešní den jako den BLBEC? Popravdě ani moc ne, tak jak jsem se dnes zasmála, tak jsem se už dlouho nezasmála a to především od srdce a z plných plic. Převážně jsem si většinu věcí (ano všechny) způsobila já sama svou nepozorností a roztěkaností, takže nadávat sama sobě a degradovat se nebudu, mám se ráda (jistě se někdo kdo mě nemá rád najde, tak ten to udělá za mě).

Takže až zase jednou ráno otevřu oko dřív, než na jakou hodinu mám nastaveného budíka!!! Posadím se na posteli, široce se usměji směrem ke skříni (mám jí naproti posteli), pomalu vstanu, udělám si výživnou snídani (radši než výživný den), plyšové krokodýly odstraním z košíku na klíče, ale ještě před tím vždy před odchodem zkontroluji, jestli mám opravdu vše, co jsem si přinesla také připravené k odnesení. Budu procvičovat levou a pravou stranu, která mi za normálních okolností problémy nedělá. Při práci na počítači se budu soustředit a klikat tam kam mám a potvrzovat to co mám, ale na druhou stranu, není čas od času takový den vlastně taky fajn? Vždyť všechno je takové stereotypní a navařit sám sobě za jeden jediný den v rozmezí několika hodin tolik chuťovek někdy stojí za to :)

Poznámka autorky:
Všechny osoby i situace v tomto příběhu NEjsou smyšlené, tudíž příběh je napsaný na základě skutečných událostí :)